Jak nezraňovat  dětskou duši

 

ČlánkyPrťata Školka

Jak nezraňovat dětskou duši

Jak prožívají děti stres? Je dětská duše zranitelná? Jak chránit děti před zbytečným stresem? Co dělat, aby dítě bylo šťastné, radostné a nebylo zbytečně vystavováno strachu, úzkosti či napětí? To jsou otázky, které se objevují v dopisech našich čtenářů.

Odpovídá na ně prof. PhDr. Zdeněk Matějček, DrSc., o němž se říká, že je lékařem dětských duší a že umí v kritických situacích podat dětem a jejich rodinám pomocnou ruku.

Pane profesore, jaké by mělo být rodinné prostředí, aby nezraňovalo dětskou duši?

"Dnes víme, že je pět základních potřeb k tomu, aby se dítě dobře vyvíjelo, bylo zdravé, jak my říkáme sobě k uspokojení a společnosti k užitku. Jde o to, aby děti byly co nejméně zraňovány. Ale buďme konkrétní, jde o rodinné prostředí.

  1. Jako první je potřeba náležité stimulace, podnětu. Jde o to, aby jich dítě nemělo ani málo, ani příliš moc. Také je nutné, aby odpovídaly rozvoji dítěte. Měly by být proměnlivé, rozmanité. Má-li dítě podnětů málo, hovoříme o určité podnětové podvýživě, deprivaci dítě se nudí, mozek se nenamáhá, a tedy se ani nepřipravuje na určitou aktivitu. Je-li naopak podnětů moc, mozek je přetížen a začne se bránit, a to je ještě horší. Byly doby, kdy se preferoval tzv. studený odchov a matky říkaly: "Já jsem dítě odchovala na balkóně." Ale to není dobré. Nervový systém dítěte musí být přiměřeně zatěžován.
  2. Druhá potřeba je rovněž velice významná. Jde o to, aby okolní svět a jeho podněty měly pro dítě význam. My tomu říkáme smysluplný svět. Jde o to, aby se vše nedělo ve zmatku, náhodně. Chcete-li třeba naučit dítě na hrníček, nelze je to učit jednou tady, podruhé tam, jednou na velkém záchodě, podruhé na hrníčku. V podnětech musí být řád, který je dítěti srozumitelný. Ukázalo se, že taková ta bezbřehá liberální výchova, kdy si dítě může dělat, co chce, budí v dítěti úzkost, a to je opět stres. Dítě potřebuje mít v řádu světa určitou oporu, to znamená, že se věci chovají, jak mají, a to je pro dítě srozumitelné.
  3. Třetí potřebou jsou životní jistoty. To je vědomí, že dítě k někomu patří, že je má někdo rád, že je nedá, že nemá pocit ohrožení, úzkosti či nebezpečí. Patří to k řádu věci, kdy se lidé mají vzájemně rádi. Jinými slovy, jde o citové vazby a vztahy. Ty jsou pro dítě nejdůležitější.
  4. Stejnou váhu však přikládáme i tak zvané pozitivní identitě. To znamená, že dítě žije s pocitem, že pro ty druhé kolem sebe má nějaký význam, že není anonymní součástí nějakého dění, které je mu nesrozumitelné. My se dětí kolem druhého roku batolat ptáme: co jsi tátovo?, a ono řekne: rošťák. A co jsi mámino?, a dozvíme se, že ovečka, a dědovo či babiččino zlato. A stále mu zdůrazňujeme, to jsi ty ty ty. Jsi už velký kluk, malá slečna. Děláme z nich určitou společenskou osobnost, hodnotu, kterou dítě přijímá za své. To je pozitivní identita, vědomí vlastního já a vlastní hodnoty.
  5. Tou pátou je potřeba otevřené budoucnosti. Že se na něco těšíme, něco očekáváme, jde o časové dimenze v lidském životě. Kdybychom měli výhled do budoucna uzavřen, tak bychom došli k zoufalství. A toto si velice dobře uvědomujeme i v dospělém životě. Mít plán, program, cíl, perspektivu.

To jsou ty potřeby, které mají být a jsou naplňovány soužitím dítěte s jeho lidmi, s těmi, kteří k němu patří, a ono patří k nim. Když některá z těchto potřeb vypadne, je zle. Vznikají nejrůznější obtíže a stresy."

Určitě se setkáváte s problémem, že rodiče chtějí ve svých dětech naplnit své vlastní sny, které se jim nepodařilo uskutečnit, a děti to těžce nesou. Co v takových případech radíte?

"Udělali jsme si takový průzkum dětí a rodičů, kteří procházejí naší poradnou, a na prvních třech místech byly tyto problémy.

  1. Děti s poněkud nižším nadáním nejde o snížení inteligence či defekt, ale lehkou podprůměrnost.
  2. Děti s nerovným vývojem intelektových schopností.
  3. Děti zvýšeně úzkostné.

To už je první vodítko. škola, vzdělání, nároky společnosti jsou dnes nesmírně vysoké. Dříve bylo v rodinách pět, šest nebo deset dětí a každé mělo něco svého, nečekalo se od něho všechno. Dnes máte v rodině jedináčka nebo nejvýše dvě děti, a tak rodiče požadují, aby se dobře učily, sportovaly, učily se jazyky a měly pokud možno i nějaké umělecké projevy a ono je toho na jedno dítě opravdu hodně. Chybí pochopení pro vlastní nadání dítěte, jeho schopnosti. Chce se od něho moc, a jakmile chceme moc, organismus se začne bránit a jsme u psychosomatiky. Jakmile zasáhnou obranné organismy, je zle, a rodiče přicházejí a říkají: on je líný, on je nepozorný, dejte mu něco na soustředění. My vyšetřujeme a zjistíme, že ani není líný, ani nepozorný, ale že je méně nadaný nebo méně disponovaný k tomu, aby splnil všechna očekávání rodičů. To je jeden z nejčastějších psychologických nálezů, kdy je zapotřebí ubrat."

Jistě jste se setkal s problémem živých, hyperaktivních dětí. Umíte poradit?

"Dobrá rada drahá. Jde o školu. Z fyziologického hlediska je škola pro dítě nepřirozeným prostředím. Chceme-li od sedmiletého dítěte, aby vydrželo 3/4 hodiny sedět v lavici a dávat pozor, tak toho chceme moc. Normou soustředění je tak 10 minut, ale také víme, že je tu veliká různost. Jsou děti, které se soustředí jen minutu, ale i to, co během minuty pochopí, jim zůstane. Připoutáme-li je k lavici a budeme je nutit, tak to prostě neberou.
Hyperaktivita je určitá slabost nervového systému, který je závislý na přicházejících podnětech a neumí je všechny vstřebat. Reaguje na ně, a přitom potřebuje pohybové uvolnění. Určitá poloha po dlouhou dobu dítě vyčerpává a pohybové uvolnění je tím nejlepším. Kdyby šlo, aby ve třídě byl koberec a učitelka si sedla s dětmi na zem, pak hyperaktivita dětí zcela zmizí."

Jak postupujete u psychicky labilních dětí?

"Univerzální rada neexistuje. Vždy je důležité celý případ rozebrat. Příčin bývá celá řada, obvykle je to kombinace vnitřních i vnějších činitelů. Každý z nás i organismus dítěte má svá slabá místa a když přijde nápor zvenku, který organismus nemůže vydržet, brání se a obrazně řečeno povolí na tom nejtenčím, nejslabším místě. U některých dětí se to projeví koktáním, zadrhováním, jindy třeba poruchami zažívání. Dítě zvrací, když má jít do školy. Jindy je to pomočování, u hyperaktivních dětí neklid, nervozita, neschopnost soustředit se. Je třeba hledat jak silné, tak i slabé stránky a v životě je pak uplatnit, nebo se jich vyvarovat.
My víme o nárocích školy, rodiny, ale neměli bychom zapomínat ještě na jednu důležitou věc. Je také třetí velká oblast, v níž se dítě uplatňuje, společensky žije, a to je dětská skupina. Jde o to, jak je zařazeno ve skupině vrstevníků, kamarádů. Tady bývá velmi typická šikana. Děti si na někoho zasednou a pronásledují ho. On se dobře učí, je v rodině dobře veden a najednou má tento problém. Nejde o děti zlé, ale cítíme, že kdosi přitahuje dětskou agresi. Postižený jedinec bývá bezbranný a často se stává obětním beránkem. To je také jeden z momentů, který vede u dětí ke stresům."

Pane profesore, přikláníte se k pevnému režimu, nebo volnosti podle přání dítěte?

"Pozor na to, nepřehánět v žádném směru! Určité módní výstřelky mohou to kyvadlo vychýlit, ale pozor, aby to bylo vždy v souladu s potřebami dítěte, o nichž byla řeč. Jsou děti úzkostné, které potřebují a vyhovuje jim pevnější řád, jsou děti, které se umějí přizpůsobit řádu méně pevnému, ale nezapomínejme, že dítě má v určitém řádu oporu. Nutit je však, aby třeba ihned po večerníčku šlo spát, na toto velmi často narážíme. Potřeba spánku u dětí je velice různá, stejně tak jako potřeba jídla. Obvykle děti zlobí s jídlem proto, že jim toho vnucujeme moc. Jde o to, abychom v dětském organismu zbytečně nebudili ochranné mechanismy, ale bezbřehá povolnost také nevede ke štěstí dítěte. Má-li samo rozhodovat, dostává se do situace, kdy je zmítáno svými impulsy, potřebami, nároky, a vůbec není šéastné. "Neřád" vede k úzkosti a u konstitučně úzkostlivých dětí způsobuje mnoho obtíží."